1. srpna 2015 rozhlas.cz
Litva se snaží vymazat historii kolaborace s nacisty

Jicchak Arad je osmaosmdesátiletý bývalý židovský odbojář s pozoruhodným osudem. Rodák z Litvy přišel o rodinu během holokaustu. Jemu samotnému se ale podařilo uniknout a bojovat proti nacistům se zbraní v ruce.

Jenže dnes čelí v Litvě obvinění z válečných zločinů. O tom, jak je to možné a jak se mění oficiální litevský výklad událostí druhé světové války, píše v americkém on-line magazínu Slate historik Daniel Brook. 

Po útěku z ghetta se dal Arad k sovětským partyzánům, přepadal nacisty a litevské kolaboranty a vyhazoval do vzduchu vlaky. Dodnes má doma nejvýznamnější sovětskou medaili udělovanou partyzánům. 

Přesto Arad rozhodně netrpí nějakým sentimentem po komunismu. Na konci války utekl do Izraele. „Kdyby mě Sověti chytili, poslali by mě na Sibiř, nebo rovnou zastřelili,“ říká Arad. Medaile si ale nechal jako jediný důkaz své činnosti za války. Ze Sovětského svazu je propašoval ve střídce chleba. 

Dnes už ale Arad není v Litvě považován za hrdinu. Nový státní výklad dějin totiž označuje nacistické kolaboranty za statečné protisovětské bojovníky, a partyzány – především ty židovské – za zrádce. Aradovi hrozí, že se znovu obnoví vyšetřování jeho činů proti litevským nacionalistům. 

Židovská komunita byla v Pobaltí vždy silná. V hlavním městě Litvy ve Vilniusu tvořili Židé třetinu obyvatel a ve městě přezdívaném „severní Jeruzalém“ stálo více než sto synagog. Mezi litevskými nacionalisty ale panoval silný antisemitismus. 

Když si Hitler se Stalinem rozdělili východní Evropu a Sovětský svaz obsadil Pobaltí, mnoho zámožných Židů skončilo v gulazích. Přesto je litevští nacionalisté obviňovali z napomáhání Sovětům. Když nacisté vtrhli do Sovětského svazu, vítali je Litevci mnohdy jako osvoboditele. A s nadšením, jaké mnohdy postrádali i samotní Němci, začaly paravojenské litevské jednotky masakrovat své židovské sousedy. 

Během následujících tří let německé okupace bylo povražděno 95 % litevských Židů. Takové číslo představuje vůbec největší procento v celé Evropě. Jediná cesta, jak se mohli Židé zachránit, spočívala v útěku do lesů a spoluprací s partyzány, vysvětluje Brook. 

Ani po válce se ale litevští židé ocenění nedočkali. Oficiální sovětský výklad historie jejich zásluhy umenšoval a prezentoval válku jako boj sovětského lidu s fašisty. Teprve po pádu železné opony se zdálo, že bude možné prozkoumat minulost. A snad i potrestat dosud žijící litevské kolaboranty, kteří se na masovém vraždění Židů podíleli. 

Bývalý židovský partyzán Josef Melamed publikoval v roce 1999 knihu se seznamem 4000 litevských dobrovolníků, kteří Židy vraždili. Například v druhém největším městě Litvy Kaunasu podle jeho svědectví zabíjeli zdivočelí Litevci v roce 1941 hned po odchodu Rudé armády, ještě před příchodem Němců. 

Jenže očekávaná spravedlnost se nedostavila ani po pádu sovětského režimu. Litevský parlament naopak formálně očistil i některé zločince, odsouzené už v éře SSSR. Ukázkovým příkladem je osobnost Jonase Noreiky, který prokazatelně vedl vraždění Židů ve městě Plunge. Komunisté ho nakonec popravili v roce 1947 za protisovětskou činnost. 

Po obnovení samostatné Litvy byl ale Noreika označen za protikomunistického bojovníka, národního hrdinu a v roce 1997 dokonce dostal in memoriam nejvyšší státní vyznamenání za statečnost. Litevci po něm pojmenovali i základní školu. 

Ve Vilniusu také vzniklo působivé muzeum genocidy. Jenže poněkud překvapivě se věnuje pouze zločinům Sovětů, které označuje za genocidu. O holokaustu Židů se mluví jen jako o represích gestapa a o ostudném podílu Litevců na vraždění se pro jistotu mlčí téměř úplně. Jméno Jonase Noreiky je dokonce vytesané na fasádě muzea. 

Ale zpět k Jicchaku Aradovi. Ten se po útěku do Izraele pochopitelně nesměl do Sovětského svazu vrátit. Teprve s příchodem Gorbačova a jeho politiky glasnosti se situace uvolnila. Arad se mezitím stal uznávaným historikem a dlouholetým ředitelem nejslavnějšího muzea holokaustu na světě, jeruzalémského památníku Jad vašem. 

V devadesátých letech dostal Arad od Litevců dokonce nabídku, aby se stal členem komise, která měla vyšetřovat jak zločiny nacistů tak Sovětského svazu. Svou roli přijal, jak ale brzy zjistil, cílem komise zřejmě bylo především všechny zločince osvobodit. 

Za celou dobu fungování komise byli odsouzeni pouze tři litevští kolaboranti. Stalo se tak především díky mezinárodnímu tlaku. Kvůli pokročilému věku se ale vyhnuli vězení. Žádný litevský válečný zločinec nestrávil od rozpadu Sovětského svazu ve vězení ani minutu, upozorňuje magazín Slate. 

Namísto toho se začali litevští prokurátoři zajímat o údajné zločiny židovských partyzánů. První na řadě byl právě Arad. Obvinili jej z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jako člen sovětské NKVD se měl podílet na vraždách civilistů a litevských nacionalistů. 

Arad ale trvá na tom, že byl jen obyčejný partyzán. V Litvě prý dodnes žijí lidé, kteří Aradovi tehdy veleli. Jenže ti na rozdíl od něj nejsou Židé a nikoho nezajímají. Prokuratura nepředložila dostatečné důkazy a Arad před soudem nikdy nestanul. Nese ale velmi těžce, že byla zpochybněna jeho morální autorita. Bývalá americká velvyslankyně v Litvě Anna Dernová označila obvinění vůči Aradovi za vykalkulovaný proces, který měl znemožnit práci mezinárodní historické komise, jejímž byl členem. 

Dovid Katz je americký Žid, který působí v Litvě od konce minulého století. Spravuje stránku Defendinghistory.com a na vilniuské univerzitě vyučoval jidiš. Katz popisuje posun, ke kterému v Litvě i v dalších východoevropských zemích došlo. 

Popírače holokaustu nahradili podle něj tzv. zamlžovači holokaustu. Ti tvrdí, že se genocidy odehrály ve skutečnosti dvě. Tu druhou, jejímiž oběťmi se stali právě Litevci a další pobaltské národy, spáchal stalinský režim a židovští odbojáři mu v ní bojem proti nacistům a kolaborantům napomáhali. Stejně tak jako někteří Litevci dláždili cestu nacistům, napomohli prý Židé k sovětské genocidě Litevců. 

Cílem této narace je postavit sovětské partyzány na úroveň nacistů a zamlžit tak vinu Litevců na holokaustu. „Tam, kde jsou všichni vinni, není vlastně vinen nikdo,“ shrnuje logiku argumentů známý lovec nacistů Efraim Zuroff. V současné době, kdy se znovu vyhrocují vztahy s Putinovým Ruskem, hrají tato tvrzení politické reprezentaci do karet ještě více. 

V roce 2013 redefinoval litevský ústavní soud pojem genocidy tak, že se nemusí vztahovat jen na etnické čistky, ale i na zločiny proti skupinám obyvatel. Někteří litevští akademici zašli ještě dál, když zpochybňují, zda byl holokaust vůbec genocidou. 

Přestože bylo mnoho Židů nacisty povražděno, jejich etnická skupina přežila a dnes vzkvétá. Naproti tomu Stalin zničil celou litevskou inteligenci a tu se už nikdy obnovit nepodařilo, píše se v článku vydaném Výzkumným centrem genocidy a odboje. 

Slate nepopírá, že k válečným zločinům došlo na obou stranách. Příkladem může být partyzánský útok na vojenskou základnu v Kanyuki, při níž došlo k civilním obětem. Je zdokumentován případ židovského partyzána, který tloukl bezbrannou litevskou ženu kamenem do hlavy a při každém úderu křičel „To je za mou zavražděnou matku, to je za mého zavražděného otce, to je za mého zavražděného bratra.“ 

Fakt, že někdo bojoval na správné straně, samozřejmě neznamená, že se smí dopouštět válečných zločinů. Není ale možné srovnávat jednotlivé – byť děsivé – excesy se záměrnou likvidací statisíců lidí. 

Kdyby litevští prokurátoři skutečně usilovali o spravedlnost, museli by stíhat všechny zločiny podle stejného metru a bez ohledu na etnickou příslušnost. To se ale v Litvě neděje. Skutečnou snahou úřadů je změnit obecně přijímanou verzi, že židovští partyzáni bojovali na správné straně – tedy proti nacistickému Německu. Litevské děti se dnes ve školách učí, že žádná správná strana neexistovala, uzavírá Daniel Brook svůj článek pro webový magazín Slate. 

rozhlas.cz